O kapele

Narodil se do rodiny sovětského důstojníka, který se snažil od malička svému synovi vštípit lásku k tradičnímu hudebnímu nástroji domoviny – ballallajce. To se mu podařilo i díky tomu, že malý Pepíček musel každé ráno vítat hlasitým vykřikováním názvu tohoto trojhranného nástroje. Když se Pepíček dostal mezi jiné děti než důstojnické, objevil západní komiksy a přezdívka byla na světě.

Co si rovněž odnesl do života je láska k pochodovým písním. Talent projevoval už v útlém věku, kdy si maminka všimla, že rovná kočárky do vozové hradby a pobrukuje si „Přes spáleniště, přes krvavé řeky…“. Proto i dnes, po letech, je jeho přednes úderný a rázný a posluchače bezděky nutí rovnat záda a dělat vpravo hleď.

Adam od školního věku narážel na nepochopení své kreativity, kterou okolí dokazoval svým neustálým brebentěním. Dospělí mu ale vyčítali, že je úplně mimo, a tak se přihlásil do kroužku pro začínající mimy, kde doufal v přijetí od podobně postižených vrstevníků. Jeho umělecká kariéra byla proto celkem trnitá.

Později, na střední škole pro zvláště nadané hochy, jakmile se Adam naučil psát, přesměroval mluvení do psaní. A najednou se dostavily první úspěchy, příkladně pěkné umístění v soutěži v těsnopisu. Současný styl psaní písní je ale zejména důsledek Adamovy píle a pracovitosti, kdy se inspiroval známou poučkou o Shakespearových dílech a opicích s psacími stroji.

Malý Vojta své okolí dokonale šokoval, když si z Lega postavil své první varhany, ještě mu nebylo ani tři. V pěti je přestavěl na čtvrttónové a v šesti, jakmile pochopil základy matematiky, začal vybírat vstupné. Rodina si díky tomu mohla dovolit ho poslat studovat na prestižní školu Strýčka Jedličky. Tam zvítězil v soutěži v přednesu, se zvláštním uznáním za schopnost každou sloku pokaždé zahrát jinak. Tuto svoji přednost pak v současné době využívá při hraní s Hackatónem.

Jeho specialitou jsou svatební a pohřební marše. Díky nim se také seznámil se Šmoullou. Jeho citlivý sluch vycítí na desítky kilometrů, když se někde v okolí plánuje svatba nebo pohřeb. Šťastní budoucí manželé, případně budoucí šťastní pozůstalí, pak od Vojty dostanou vždy čerstvou nabídku hudebního doprovodu plánované akce.

Standa odjakživa chodí s kytarou po tomto světě, a i kdyby ho ufoni přenesli jinam, bude s nějakou chodit i tam. Na planetě Zemi ho můžete potkat u táboráku, u vody, na srubu, pokaždé se svým zpěvníkem, který obsahuje pestrou paletu tábornických, romantických i rockových písniček. Po dlouhých letech se svojí Žofkou (akustika kategorie pádlo) se dopracoval k první elektrické kytaře, prvnímu kombu, aby nakonec objevil svůj pastelový telecaster.

V tu dobu ale stále odmítal jakkékoliv zapojení do veřejného vystupování. Naštěstí ale v Rockové škole potkal skvělého učitele a kytaristu Milana Kramaroviče, který Standovu rezistenci pomalu a postupně nahlodal, aby po dlouhých letech nakonec podlehl a odvážil se na pódium. Dnes už má za sebou několik školních koncertů, vánoční jazzový improvizační večer s Milanem Kramarovičem a dnes v Hackatónu uslyšíte jeho ostře vybroušená sóla.

S muzikou laškoval jako student a mladý dělnický kádr, od klasické kytary odešel k táboráku a pak na dlouhou dobu šla kytara do skříně. Okolo roku 2008 ho přivedl zpět ke hraní Standa Kašný, se kterým se od té doby prokousává od domácích dýchánků až k veřejným vystoupením. Cestou ho zvědavost přiměla osahat si i další brnkací nástroje, aby nakonec zakotvil u basové kytary.

V roce 2019 naskočil do kapely The Deadliners, se kterou hráli cover verze převážně rockových pecek, dokud je okolnosti nerozfoukaly v roce 2022 po světě.

Velmi ho ovlivnilo setkání s vynikajícím kytaristou Milanem Kramarovičem v Rockové škole v roce 2022, který ho požádal o doplnění školní kapely. Několik společných zkoušek vyvrcholilo vánočním jazzovým improvizačním večerem, na kterém se setkali opět se Standou Kašným.

Vojtěchova minulost je zahalena tajemstvím a vypadá to, že v sobě skrývá velmi dojemný příběh.

Kapela se ho ujala poté, co na něj náhodou při svém pravidelném branném cvičení narazila v prostorách bývalého vojenského újezdu, kde obývá opuštěný bunkr. Je až s podivem, že přes pancéřové dveře pronikly rytmické zvuky, která přiměly kapelu pátrat po jejich zdroji. Vojtěch byl zpočátku velmi plachý, ale společnými silami se nám ho podařilo hraním na nástroje uklidnit. Ukázalo se, že je rytmicky nadanější než většina z nás a že se tím pádem vyplatí ochočit si ho jako kapelního bubeníka. Po čase se také projevil jeho herecký talent, nicméně se trochu obáváme, že jeho slabinou bude život na vysoké noze, ke kterému tíhne.